.... uvařím hřejivou francouzskou cibulačku

Nic nezahřeje v chladných dnech tak dobře jako polévka. Podíváme se dnes spolu na gurmánský skvost v polévkovém světě. Francouzská cibulačka. Úplný zázrak Tak jednoduchá, tak málo surovin a velmi levná a přitom výtečná. 

K přípravě této lahodné polévky potřebujeme: 

cca 0,5 kg cibule

velkou lžíci másla

trošku hladké mouky

bobkový list

tymián

hlt bílého vína

vývar (drůbeží, zeleninový nejlépe domácí)

francouzskou bagetu a sýr na posypání

Ve větším hrnci rozpustím máslo a přidám na kolečka či půlkolečka nakrájenou cibuli. Snížím plamen na minimum a restuji ....a restuji, ....a restuji. Správně, tedy dostatečně orestovaná cibule je naprostý základ úspěchu a v zásadě, čím déle to vydržíte, tím lépe. Obecně se doporučuje restovat kolem hodinky. Občas stačí kontrolovat a promíchnout. Někdo přidává lžičku cukru pro ještě výraznější zkaramelizování, ale není to vůbec nutné. Cibule karamelizuje i sama od sebe jako po másle. Ani lehké přichycení kousků v průběhu restování není na závadu, bílé víno nakonec to snadno spláchne, tedy správně řečeno deglazuje. 

Tedy když máme dorestováno, přelijeme cibuli troškou vína a necháme odpařit. Poté zaprášíme lžící mouky, vmícháme, necháme opět trošičku opéct, zalijeme připraveným horkým vývarem, přidáme bobkový list a snítku tymiánu.  

Necháme provařit a mezitím se vrhneme na přípravu bagetek. Krájíme našikmo a necháme v troubě pod grilem opéct na pečícím papíře, lze orestovat i na pánvičce s trochou olivového oleje. 

Hotovou polévku servírujeme do misek, navrch položíme bagetku a zasypeme oblíbeným sýrem. Doporučuje se francouzský sýr Gruyere, výborný je Chedar, ale koneckonců i s Ementálem si docela pochutnáte. Sýru dejte určitě víc než je ho na mé fotografii :-). Měla jsem už doma jen takový poslední zbyteček, protože jsem tak dlouho chodila jej průběžně do lednice ujídat, až mi nakonec na cibulačku skoro nezbylo :-)

Nejepší je dát ještě celou polévku zapéci i s bagetkami do trouby. Ale není to nezbytné, kdo má hlad, může se do ní pustit rovnou. 

Jaká je vaše oblíbená polévka? 

.... navštívím výtvarně-sochařský workshop

Začátkem prosince jsem se společně s Kamčou zúčastnila třídenního výtvarně-sochařského workshopu. Konal se v  Organizaci pro pomoc uprchlíkům v rámci projektu „Člověk člověku“, který byl realizován za podpory Magistrátu hlavního města Prahy.

Zacházet s materiálem nás učil a prvními výtvarně-sochařskými krůčky provázel kolumbijský umělec Carlos Andrés Acevedo Correa. A že s námi musel mít leckdy těžkou práci :-)

Kurz se konal ve třech na sebe navazujících sobotách. V rámci kurzu jsme se měli naučit vyrobit "aztéckou masku".

Na první den kurzu jsem si ze samé roztržitosti zapomněla vzít foťák, takže z prvních dojmů bohužel nemám obrazovou dokumentaci. 

V ten první den jsme dostali každý tužku a A4, na kterou jsme měli předkreslit, jakou masku budeme tvořit. V téhle fázi mi to šlo nádherně, nakreslila jsem takovou krásnou úhlednou hlavu kočky s přesvědčením, že takhle bude moje maska vypadat.

Poté jsme si vzali každý notný kus hlíny, ze které jsme pak měli vytvarovat zvolenou podobiznu v plastické podobě. A zde se již ukázalo, jak se v průběhu práce  leccos může zvrtnout a pořád mi z toho ne a ne vyjít ta původní kočička. Takže jsem ji nakonec musela transformovat do lidské podoby :-). Práce s hlínou mě hrozně bavila,  byl to takový tvůrčí krásný očistný proces a samotná hlína byla moc příjemná do ruky.

Na hotový hliněný 3D "obličej" jsme vrstvili tekutou sádru. Sádry na to padlo docela obrovské kvantum. Po navrstvení sádrové hmoty bylo nutno počkat do příštího týdne na další sobotu. Z té už naštěstí fotografie mám :-)

Druhou sobotu tam na nás čekali naše sádrové hromádky pod kterými se ukrýval námi vytvořený hliněný obličej. Nyní bylo nutné ze sádry hlínu vydolovat a hotový otisk očistit.

Šlo o to, že ze sádrové skořápky poté vznikl jakýsi korpus - negativ se kterým jsme dále pracovali.  Po očištění sádrového odlitku jsme jej vymazali vazelínou a pomocí lepidla a natrhaných kousků mokrého papíru začali tvořit samotnou masku. 

Tohle byla pro mě ta nejtěžší část. Jedná se o takovou jakoby skládačku, kdy zejména u první vrstvy měly jednotlivé dílky papíru přiléhat těsně jeden k druhému, netvořit mezery, ale ani se moc nepřekrývat.

 

Podobných vrstev jsme dělali několik střídali přitom klasický hnědý papír, noviny, obalové kartony od vajíček a gázu. Vrstev muselo být skutečně více, tuším minimálně pět, tak aby maska byla dostatečně pevná a nelámala se. Herkules a miska s vodou nám hodně pomohli pracovat s neposlušnými novinami a vajíčkovými obaly.  

 Poslední sobotu nás čekal hodně těžký krok, a to vydolovat vyschlou papírovou masku ze sádrového korpusu. Pro několik z nás to byl opravdu heroický výkon a při tahání masky z odlitku se ozývaly jak všemožné citoslovce, hekání i peprné výrazy. Kdyby někdo za dveřmi poslouchal, jistě z těch zvukových projevů hádal ledasco jen ne výtvarný kurz :-)

Nebýt Carlosovy hrubé síly, asi by mnohé z nás masku ze sádrové skořápky nedostaly :-) I já jsem nakonec svou masku z korpusu vysvobodila. Společně s Kamčou jsme ji tahaly ven jako dědek řepu a tato řepná metoda nakonec zafungovala výborně, huráááá.

V poslední fázi už nás čekalo jen zarovnání okrajů, začištění masky a dekorování. Tahle část mě bavila nejvíc, skoro stejně jako původní práce s hlínou. Na masku jsme malovali akrylovými barvami. Carlos doporučoval i využít pro zdobení všemožné peří, korálky či kamínky. Většina z nás však byla hodně konzervativní a drželi jsme se spíš při zemi :-)

Po třech příjemně strávených sobotách s milými lidmi, trpělivým instruktorem, kávou a sušenkami, jsme si domů odnesli každý svou masku. Každá byla úplně jiná a každá jinak krásná. Ve všech byla otisknutá osobnost jejího tvůrce, kousek momentální nálady, rozpoložení a povahy. 

Byl to moc příjemný kurz a doufám, že brzy budu moci zase něco podobného vyzkoušet.

... vytvořím roztomilý stojánek na dětské sponky

Snad všichni rodiče malých holčiček tuhle situaci znají. Ráno ve spěchu není na nic čas. Nasnídat, zoubky, obléknout, učesat...."Mamíííí, kde mám tu čejvenou sponečku?" 

"Asi v koupelně, broučku."

"To není ona, já mysjím tu kajkujčí!" 

Čas běží, nervy tečou a vy hledáte zatracenou karkulkovskou sponečku a všichni křičí. Zaručeně však sponečku najdete, jakmile na ji šlápnete bosou nohou. Bolí to jako čert, skoro víc než šlápnutí na kostku Lega a to je co říct! 

Rozhodla jsem se zabojovat s hektickými rány a vyrobit Adélce stojánek na sponky. 

Vybrali jsme pro ten účel v Ikei srdíčkový rámeček, který Adélce přišel prostě neodolatelný. A samotná výroba pak trvala sotva 15 minut. 

Z  látky jsem vystřihla o něco větší kus, než je vnitřek srdíčka a přilepila k srdcovému kartonu.

S tavnou pistolí to šlo ráz na ráz.

Naaranžovat stužky ....

A zase zezadu podlepit. 

Pak už stačí jen přilepit zadní stranu, aby to bylo hezky úhledné i zezadu a nainstalovat zpět do rámečku. 

Hotovo!

Adélka už si svůj toaletní koutek krásně zabydluje :-)

.... upeču novou várku makronek

Zůstalo mi po Vánocích v mrazáku poměrně hodně bílků. A takový bílek, to je panečku věc. Hodí se skvěle na pusinky, kokosky, bílkovou perníčkovou polevu a hlavně na makronky. Kdo by je neznal. Makronky jsou pojem, který hýbe gastrosvětem, jejich příprava je stejně tak snadná, jako zrádná a umějí pěkně potrápit i zkušené cukráře. 

Recept na tyhle proradné potvůrky  jsem sdílela už před nějakým časem. ! Občas se povedou, občas ne. Tentokrát se podařily báječně!

Protože jsem neměla zrovna náladu na nějakou výraznou barvu, nechala jsem je protentokrát čisté bílé, nebo spíš jakoby smetanové barvy.

A protože se dá s náplněmi všemožně experimentovat, zkusila jsem část naplnit Lemon curd a část jahodovou marmeládou. 

Oboje chutnají fantasticky a zejména ty marmeládové oslavily u mojí nejvěrnější zákaznice a dvorní degustátorky ohromný success :-)

Jste také fanoušky bílkového cukroví, nebo máte jiný osvědčený nápad jak využít zbylé bílky?

.... zahřívám se zázvorovým čajem s pomerančem a mátou

Zázvor je  poměrně kontroverzní rostlina. Stejně jako například olivy, plísňový sýr, Zumbu nebo Lady Gaga jej jedni zbožňují a druzí nemohou ani cítit. Patřím ke ctitelkám tohoto báječného kořene a sahám po něm vždy když na mě "něco leze". 

 

Před přípravou samotného čaje si dáme ještě kapku zázvorové teorie. 

Zázvor, neboli oddenek zázvoru pravého je velmi univerzální rostlina. Působí jako antioxidant, afrodisiakum, pomáhá při žaludečních nevolnostech a rýmě či nachlazení. Zároveň se s ním výtečně vaří, hodí se do pikantních sladkostí nebo pod maso. Někteří kuchaři kousek zázvoru dávají i poctivých zimních masových vývarů. Jsou pak ještě více hřející. Dělá se zázvorová limonáda, zázvorové pivo a dokonce i sušenky. 

Dejte si dnes se mnou šálek pravého čerstvého čaje z kořene zázvoru.....

Příprava je jednoduchá jako facka. Za běžných okolností mi stačí pouze kousek kořene a trocha citronu. Dnes jsem se rozhodla trochu se rozmazlit a tak jsem použila navíc ještě pomeranč, mátu a med. 

Postačí dát vařit vodu do konvice a než se uvaří, stihnete oloupat a nakrájet cca 5cm kousek zázvoru na tenké plátky, rozkrojit pomeranč a citron a od každého půlku vyždímat do džbánku. Můžete přidat i kousky celé citrusové dužiny a vše společně s plátky zázvoru vše zalijte horkou vodou a oslaďte dle chuti medem. Přidat snítku máty a hotovo. Můžete popíjet a usrkávat co hrdlo ráčí. Osobně doporučuji čeká-li vás dlouhé odpoledne venku v dnešním nečase, vybavit se termoskou s tímto hřejivým zázrakem. 

S teplým čajem po ruce vás ani psí počasí nerozhodí.

Dobrou chuť! 

Jak jste na tom se zázvorem. Milujete se nebo nesnášíte? :-)

.... opeču kynuté lívance na novém lívanečníku

Ukořistila jsem v práci nový lívanečník s obrázky, hrozně jsem se těšila, až jej konečně vyzkouším. A dnes na něj konečně došla řada. 

A jak už to bývá, když se člověk na něco hodně těší, pěkně mě mrcha lívanečník potrápil.

Ukázalo se, že na plynu s ním bude potíž. Prohlubně na lívance totiž byly přesně na hraně plynového plamene, takže půlka lívance připálená a druhá půlka syrová. Nakonec jsem to vymyslela s pomocí litinové desky, která mi krásně rozvedla teplo a už to docela klapalo. 

Nicméně i tak se mi lívance děsně lepily k povrchu a o nějaké snadné přípravě nelze vůbec mluvit. Ani ty obrázky nedopadly slavně. Takhle, kdo hledá, najde je tam, ale že by byly tak krásně viditelné jako na promofotkách, to ani náhodou. Zkrátka to vypadá, jako obyč lívancová flekatá struktura :-)

A jak tedy na ně?

400 g hladké mouky
500ml mléka
špetka soli
dvě lžíce cukru
15 gramů droždí
1 celé vejce

zamíchat, nechat v teple vykynout asi na dvojnásobek objemu a můžeme opékat, hezky z obou stran. Když se to takhle napíše, zní to jako hračka, že? Tak proč mi to tedy dnes zabralo celé dopoledne? :-)

Nicméně, bohatě pomáslované, s brusinkovou Ikea marmeládou, skořicovým cukrem nebo domácím vanilkovým... byly skvělé. Stálo to za to :-)

A co vy? Máte rádi lívance, nebo jste spíš na palačinky? 

..... zkoušíme vánoční hračky

Musela jsem být v roce 2013 opravdu velmi hodná, protože Ježíšek byl nesmírně štědrý. A protože jsme doma docela hravá parta, hned jsme se pustili do testování šunkovaru, který nám zpříjemnil silvestrovský večer opravdu parádní domácí šunkou bez konzervatů, barviv, umělých sladidel, solidel a jiných prevítů :-)

Tento šunkovar dostal manžel od Ježíška. Trochu jsme se báli toho hliníkového provedení. Ale koneckonců maso není přímo ve styku s kovovým tělem šunkovaru. Dává se do igelitového sáčku, takže je od hliníku izolováno. 

A jak to probíhalo? Naše první pokusná šunka byla z  kila kuřecích prsou. Na návodu jsme si přečetli jak postupovat a celkem se toho drželi. Maso manžel nakrájel na kostky, osolil, přidali jsme lžičku medu, deci vody a hoooodně promíchali. Z různých internetových zdrojů jsme už věděli, že důležité je nepodcenit promíchání. Maso by se mělo míchat dokud se voda zcela nevstřebá, resp. tak aby se vytvořil takový jakoby šlemovitý povlak na mase a nebyla tam už žádná tekutina. Někdo dává maso dokonce do pekárny, možná příště zkusíme. Přiznám se, že já se s masem nerada patlám, přece jen není to těsto :-), takže pekárna je asi pro mě lepší volba. 

Hodně lidí v diskuzích zmiňuje, že používá tzv. rychlosůl, která se dá koupit  pod názvem Praganda v některých obchodech či řeznictví. Jedná se o průmyslovou sůl s obsahem dusitanů, která usnadní přípravu, brání zešednutí šunky a částečně konzervuje. Podle některých zdrojů pokud se nedá rychlosůl, šunka zešedne. Jednak jsme ale ji ale neměli a navíc se mi to zdá jako zbytečná chemie navíc. Takže jsme dali (dle dalších internetových rad) sůl mořskou a zabralo to skvěle, nic nezešedlo :-)

Ïnu, takže promícháno, ochuceno a vloženo do lednice na dvoudenní odležení. Po těch cca 48 hodinách jsme dali vařit do vody, samosebou i s celým šunkovarem. No, vařit, teplotu jsme udržovali na 75 C, je to takový ten moment, kdy se zvolna odlepují ode dna malé bublinky, a nechali to takto 2 hodiny. 

Co budu povídat, napínavé to bylo. Měli jsme obavy, že šunka bude zešedlá, suchá, drolivá nebo jinak pokažená a u jejího vytahování ze šunkovaru jsem si napětím okousala všecky nehty :-)

Výsledek byl ale super, úžasný, fenomenální. Šunka je krásně světle  růžová, perfektně drží tvar a chutná vážně božsky. Nakrájená na tenoučné plátky k domácím rohlíkům je ... no prostě lepší než od řezníka! 

A výtečně se hodila i k novoroční čočce nebo pro Adélku s bramborovou kaší. 

Přiznám se, že šunka byl zejména manželův experiment a já jsem spíš dozorovala, kibicovala, okukovala a ochutnávala :-)

Mě Ježíšek potěšil flambovací pistolí, se kterou teď řádím já. Je to možná ještě víc napínavé než šunkovar, rozhodně je to pro mě celkem adrenalin... a o tom zase někdy příště :-)

Taky vám Ježíšek donesl nějaké kulinářské náčiní a nové hračky do kuchyně?